UKRADENÝ GÉNIUS

Jiří Hochman
námět a osnova scénáře k filmu o životě a díle malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana
ke 110. výročí jeho narození v r. 2015
© Jiří Hochman

 

1. RODINA 

Zdeněk (Michael František) Burian se narodil 11. února 1905 v tehdy malém severomoravském městě Kopřivnice v Rakousko-Uhersku, rodičům jejichž manželství bylo víceméně dohodnuto. Jeho otec, původně zedník, později úspěšný stavitel i pedagog si vzal o mnoho let mladší Hermínu, se kterou měl dva syny. Zdeněk byl mladším z obou. Hermína se za svobodna jmenovala Barabášová…jako biblický Barabáš, propuštěný Pilátem namísto Ježíše…podle některých nepotvrzených názorů byl ale Zdeňkovým biologickým otcem cestovatel, fotograf a politik Enrique Stanko Vráz, jehož několik knih Burian později ilustroval.
Hermína dělala čest svému příjmení, byla opravdu černou ovcí rodiny. Z jistých důvodů nebyla příliš šťastná ze svého manželstvím, se svým pohledným a úspěšným manželem, ačkoli s ním měla dva zdravé a prosperující syny. Ale byla to právě tato notorická „puta madre“ (otec Zdeňka Buriana Eduard o ní píše ve své závěti „Běh života mého“), která přes otcovy protesty odvezla nakonec čtrnáctiletého Zdeňka, plachého, napůl chlapce, napůl muže z tehdy provinčního městečka Kopřivnice v podhůří Beskyd do ruchu hlavního města Českého Království, vlastně už rok České republiky.
Otevřela mu tak dveře do Akademie výtvarných umění v Praze a později vlastně do celého světa…
Hermína sama, jak očití svědkové vzpomínají, byla špatnou manželkou a zřejmě stejně špatnou hospodyní svého muže. Nebyla mu věrná a její nevyrovnanost a konfliktnost jednoho dne dokonce vyústila v pokus o jeho zabití. Prostě na něho jednoho horkého letního dne tasila revolver a zmáčkla spoušť. Kulka se naštěstí zaryla jen do umyvadla jejich kopřivnické koupelny. V té době nebyly psychiatrické ordinace a manželské poradny na každém rohu jako dnes…Když to adolescentní Zdeněk viděl, během letních prázdnin AVU, utekl z „kopřivnického domova“ a zastavil se až na jihovýchodním Slovensku, na slovensko-maďarské hranici, kde našel útočiště v táboře kočujích Romů, kteří právě tábořili v nížině poblíž řeky Ipel. Burian cikánský tábor později zachytil ve dvou poměrně rozměrných olejomalbách a přímo v táboře namaloval portrét cikánského starosty se zlatou naušnicí v uchu.
Na toto intermezzo svého života později, ještě po nějakých padesáti letech stále vzpomínal v rodinném kruhu takto: „Nikdy nemohu zapomenout na ty jejich nádherné melodie houslových improvizací pod širým nebem a ty jejich písně…! Žil jsem s nimi svobodně jako oni…a nikdy se mi tam neztratila ani cigareta.“ Obraz cikánského tábora visel nad postelí v ložnici jeho ženy Františky až do její smrti v r. 1979, dokud nebyl Burianův dům a archív doslova vyrabován dvěma českými rodinami, jednou z nichž byla bohužel i rodina známého českého vědce.
Kulka z maminčina revolveru zarytá do umývadla a rapsodie cikánského tábora na východě se odehrály jen rok poté, co byl Burian přijat ve čtrnácti letech rovnou do druhého ročníku Akademie výtvarných umění v Praze nedlouho po skončení první světové války.

 

2. AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ
(1919-1921)

Čtyřčlenná přijímací komise Akademie výtvarných umění v Praze sestávala z legendárních profesorů Maxe Švabinského, Jakuba Obrovského, Vlado Bukovace a Vojtěcha Hynaise. Burian byl jednomyslně přijat dvěma uhlovými portréty a akvarelovou kompozicí tří kopřivnických kovářů při práci rovnou do druhého ročníku. Později v dobrém rozmaru dával k dobru historickou Švabinského větu „není toho mnoho, co by Vás tato škola mohla ještě naučit…“. Švabinského slova se měla brzy naplnit, neboť Burianova stáž na AVU věru neměla dlouhého trvání: necelé dva roky. Ve druhém roce studia u profesora Obrovského po vzrušené debatě demonstrativně roztrhal svoje práce a Akademii definitivně opustil.

Na čas se ztratil ve špinavé anonymitě velkoměsta, které mu nikdy zvlášť nepřirostlo k srdci, steně jako jeho dialekt. Do smrti mluvil spisovnou češtinou, jakou se mluví jen na severní Moravě. Dotklo se ho, když se ptal moravsky řidiče tramvaje: „kde jedete?“ – Chtěl se samozřejmě zeptat: „Kam“ jedete? Řidič mu s výsměchem odpověděl: „Tady, po kolejích…“ Prahu nezajímala jeho mise budoucího génia, který v sobě probudí kolektivní paměť lidstva. Ještě ne šestnáctiletý Burian pracoval jako nádeník střídavě na stavbě a jako nosič zavazadel na nádraží a doslova umíral hlady. Přežíval tak trochu jako hlavní hrdina Orwellova Down and Out in Paris and London, ba hůř. O postel se dělil se zlodějem, který v ní spal po své „noční šichtě“ ve dne a Burian do uprázdněné postele padal hlady v noci. Zdeněk Burian se v té době pokusil o sebevraždu v kuchyni brlohu plynem.

 

3. PRVNÍ KNIHA 

V té době poznal šestnáctiletý Burian svoji o rok starší budoucí ženu Františku, a to tak, že upadl hlady na pražském chodníku v Jindřišské ulici a omdlel. Bylo to paradoxně asi nejšťastnější setkání jeho osobního života, protože už téhož roku, v šestnácti letech, ilustruje svoji první kníhu: Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Luise Stevensona. Během svých sedmdesáti šesti let života pak vytvoří fenomenální, dodnes nepřekonané kvaše a „doma“ bude prakticky ve všech známých technikách. Bratr Zdeňka Buriana Karel byl strojní inženýr a také letec! Oproti většině chybných hodnocení Burianova díla a povrchnímu názoru některých kritiků i autora monografie je při podrobném pohledu na různé části jeho díla zřejmé, že Burian naopak byl technik par excellence, a to nejen ve svých briliantních kvaších, ale přirozeně i v akvarelu a technikách kombinovaných (kolorovaný pastel), nemluvě o olejích. Minimálně ve dvou případech vytvořil nebo zdokonalil techniky vlastní: jakýsi realistický pointilizmus (Ludvig Renn/Nobi) a negativní kresbu bělobou na černý papír (Rudyard Kipling/knihy džunglí). Eruptivně podmanivým způsobem bude ilustrovat suveréně prakticky všechny klasiky světové dobrodružné literatury, hlavně Anglické, Americké, Francouzské, Německé a české. Zdeněk Burian by za všech režimů spíše než středoevropan západoevropan anebo ještě lépe řečeno světoobčan.
Bude to znovu Brit R. L. Stevenson, tentokrát Ostrov pokladů, Daniel Defoeův Robinson Crusoe, William Earl Johnsův Biggles (ova dobrodružství), a další geniální Brit Rudyard Kipling a potom Američané – Jack London, James Fenimore Cooper, Edgar Rice Borroughs, Bret Harte, kapitán Torry Gredsted a mnoho dalších, Francouz Jules Verne, Němci Franz Schauwecker, Karl May i Ludwig Renn, Ruský sci-fi autor Vladimír Afanasjevič Obručev a samozřejmě autoři čeští, legendární čeští cestovatelé, objevitelé a botanici či píšící pedagogové Emil Holub, Alberto Vojtěch Frič, Enrique Stanko Vráz či František Flos a Eduard Štorch.
Teprve nedávno, ve dvacátém prvním století byl učiněn výjimečný, netradiční a úspěšný pokus spojit romantické kvaše Zdeňka Buriana znovu s Angličanem Rudyardem Kiplingem a jeho velkolepou Britskou imperiální poezií, vydanou pod názvem „Písně mužů“, když nějakých třicet let před tím Burian doprovodil s perfektním smyslem pro indickou přírodu jeho originální technikou negativního kvaše Kiplingovy Knihy džunglí.

 

4. 1935 

Skutečné dobytí světa perem a štětcem Zdeňka Buriana začíná o trochu později, v roce 1935, kdy je po svém prvním „výletu do pravěku“ s Eduardem Štorchem „objeven“ dalším velkým Moravanem, profesorem paleontologie Univerzity Karlovy Josefem Augustou, který ho natrvalo získal pro úžasnou a do té doby stále revoluční myšlenku práce na vědecko-uměleckých anthropo-paleontologických rekonstrukcích, které později učinily Prahu hlavním městem světa.
Od r. 1935 nastoupil Burian na úplně novou cestu spolupráce s vědcem, samozřejmě vedle pokračujících ilustračních celků dobrodružné literatury z celého světa a práce pro časopisy jako Širým světem a další. V této oblasti byl Zdeněk Burian již dobře zavedeným předním ilustrátorem a postupně se stával guru do té doby prakticky neexistující nové umělecké disciplíny, „vědecké ilustrace“. A paradoxně, první roky druhé světové války a nacistické okupace Československa nebyly zas tak špatné časy jak pro něj, tak pro další české umělce a podnikatele. Ostatně, většina protektorátních Čechů, zrazených svými západními spojenci, Anglií a Francií, více či méně kolaborovaly s novými vládce Nacistické Evropské Unie, s Němci.

 

4. NACISTICKÁ OKUPACE 

Kromě ilustrování populárně-naučných paleopříběhů českého autora Eduarda Štorcha jako Lovci Mamutů a dalších tak pokračovala Burianova plodná spolupráce s profesorem Josefem Augustou, která vyústila v jeho famózní ilustrace k Augustovým prvním knihám Zavátý život, vydaní v roce 1941 (!) a sedmisetstránkové evoluční drama Divy prasvěta, kde se jeho práce ještě objevují vedle prací dalších autorů, mezi nimi amerického paeotvůrce Charlese Knighta. Tato velká paleobible vychází v roce 1942, v roce německého obléhání Stalingradu!
Burianova rodina vzpomíná na tragikomickou příhodu z období krvavé heydrichiády. Českoslovenští parašutisté vyslaní československou zpravodajskou službou z Londýna zlikvidovalii zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, třetího muže v hierarchii SS. Když po Heydrichově smrti Gestapo rozpoutalo teror a začalo pročesávat pražské domácnosti, přišli i k Burianovi. Ve svém nevelkém žižkovském bytě měl v jednom pokoji improvizovaný atelier, kde často přespával a aby k ránu nebudil rodinu, vykonával malou potřebu na nočník. Když zazvonilo Gestapo, byla paní Burianová nakupovat a dcera Eva ve škole, v německém gymnáziu. Burian, ještě napůl spíci, šel otevřít dveře, stále v noční košili a s plným nočníkem v ruce. Gestapáci se se smíchem omluvili a odešli…
Mnoho autorů bylo sice nacistickou cenzurou zakázaných, ale první roky války za nacistické okupace byly pro Buriana a jeho nakladatele stále dobou pokračujícího relativního, byť omezeného úspěchu, který se ovšem odehrával na pozadí evropské a světové tragédie a

Holocaustu. Zdeněk Burian byl prvorepublikový tramp a sociální demokrat.a pijan, hlavně červeného vína, poslední roky svého života plzeňského piva. Zůstal v podstatě nevzdělaný, naivní a pověrčivý, antisemita, který věřil v bibli antisemitizmu "Poselství sionských mudrců". Černá kočka přes cestu, ale zejména pátek třináctého, nebo nedejbože rozbití zrcadla bylo vnímáno jako tragická událost věštící jednoznačně neblahou budoucnost.která se v případě jeho rodiny ovšem do puntíku naplnila.
Když prožíval své vize Apačů na Rio Pecos a Lovců mamutů v Moravské Bráně a první rekonstrukce dinosaurů, někteří z jeho známých a blízkých nemají štěstí tvořit v pohodlí domova. Nemají ani štěstí žít. První milovaná žena jeho bratra Karla byla židovka, naštěstí pro ni stačila zemřít krátce před německou okupací. V roce 1944, když Burian poprvé veřejně vystavuje své práce v Praze – osm obrazů na výstavě Spolku výtvarníků Praha již jeho budoucí zeť, Jiří Hochman, hladoví a je surově bit esesáky a myje se a pije špinavou vodu z jankovického rybníka v pracovním koncentráku Flossenbürg Vrchotovy Janovice. Jeho otec Emil byl terezínském ghettu, naštěstí vždy chudý, takže nebylo co arizovat, a díky své české ženě se do Terezína dostal i dost pozdě na likvidaci. Ale většina jeho příbuzných už byla rozstřílena kulomety v koncentračním táboře Majdanek, kde plynové komory nebyly ještě hotové, a ostatní šli do plynu v Osvětimi.
Burianovo válečné období se však vyznačovalo i vlasteneckými ilustracemi k českým obrozeneckým titulům jako Pohorská vesnice a Babička Boženy Němcové a Povídky malostranské Jana Nerudy. Obzvlášť Babička si v ničem nezadá s akvarely Adolfa Kašpara…na druhé straně zde byl i opačný extrém v podobě portrétu vítězného německého okupanta: Zdeněk Burian vytvořil během Protektorátu Böhmen und Mähren i mistrovský portrét svého souseda ze žižkovského činžáku, SS Sturmbannführera Hanse Plenglena. Toto umělecké dílo však bylo zničeno právě včas samotným Burianem, když byl Plenglen během květnového povstání 1945 zabit a Burian ještě stihl přiložit ruku k dílu při stavění pražských barikád…jen pár dní před osvobozením Prahy Rusy.

 

5. KOMUNISTICKÝ PŘEVRAT A PADESÁTÁ LÉTA 

Kvalita reprodukovaných originálů v knihách, ve kterých zářily obzvlášť Burianovy brilantní kvaše (později tolik nenáviděné a kritizované komunisty jako americký hyperrealizmus) byla dlouho brána čtenáři jako samozřejmost. Skoro po celé období první republiky a dokonce i v období Protektorátu. Budou vysoce ceněny dlouho po smrti Mistra nejen pro své nepřekonatelné impresionisticko-hyperrealistické mistrovství, ale i proto, že ani jejich reprodukční zenit netrval věčně. Skončil druhou zradou Západu, komunistickým převratem v únoru 1948 a zavřením železné opony s následnou Studenou válkou.
Do roka a do dne po komunistickém převratu v Československu byly pozavíráni Burianovy dosavadní chlebodárci, legendární prvorepublikové soukromé vydavatelské domy jako Vilímek, Toužimský a Moravec a nastala doba bídy a nekonečných ideologických masáží. Brzy, začátkem padesátých let se Zdeněk Burian stával zoufalým a frustrovaným z ubohé kvality svých reprodukcí v časopisech a knihách nových státních nakladatelství, z mizerného papíru, barev i z nesvobody zamaskované komunistickými budovatelskými slogany na každém rohu.
Jednoho horkého letního dne v čase politických procesů a stalinských čistek, roku 1951, jak vzpomíná jeho dcera Eva, vzal místo štětce a palety z ořechového dřeva do ruky sekyru. Do druhé ruky pod paží vyzvedl z bytu nefungující nové gramorádio, lidově demokratickou revoluční syntézu radia a gramofonu. Pak sešel dolů a přímo ve vchodovém vestibulu činžáku jej sekyrou rozštípal na kusy. Trosky sesbíral na hromadu a na vrchol této ještě před chvílí chlouby nové socialistické elektroniky, která zjevně nefungovala, položil mlčky ústřižek předválečné kvalitní kladívkové čtvrtky Schoeller s vlastnoručním nápisem „československý zmetek“.
Naštěstí nebyl kolem žádný komunistický udavač…
V první polovině padesátých let se množily ataky komunistické kulturní fronty proti Burianově dílu, vesměs ideologicky motivované. Zdeněk Burian téměř rezignuje na práci a pokračuje až po přímé výzvě ministerstva kultury (!) - které si už tehdy uvědomovalo jeho význam pro renomé země a v neposlední řadě pro zájem Západu a zvyšující se zisk z toho plynoucí a přímo Buriana vyzvalo, aby pokračoval zejména ve své rekonstrukční tvorbě! Burian je dokonce navržen na státní cenu, kterou však odmítá.
18. května 1955 v Kopřivnici umírá malířův otec Eduard, stavitel, po kterém dodnes stojí na severní Moravě domy, muž s elegantní bradkou a knírem, který si ještě v osmdesáti dopřával doutníky a udivoval Kopřivnici a okolí svými okázalými projížďkami bryčkou, na které po odchodu Hermíny do Prahy brával i svoji o padesát let mladší přítelkyni. Při komunistické měnové reformě v r. 1953 ale přišel necelé dva roky před smrtí o všecho.
Zdeňka Buriana útoky bolševické kulturní fronty a smrt otce zasáhla víc, než dával svému okolí najevo. Na několik týdnů se před rudou civilizací uchyluje do azylu přírody, napřed na své chatě v Černošicích a potom v brdských lesích.

Zhruba rok na to, v r. 1956 se celá Burianova rodina již přestěhovala do malého rodinného domku a záhy se mu podařilo nechat přistavět i atelier s krbem. Přitom udělal fatální chybu, neboť do domku nastěhoval také svoji stárnoucí matku Hermínu, tutéž Hermínu, která ho před čtyřiceti lety přivedla na Pražskou Akademii výtvarných umění. A s ní i staré kopřivnické démony…jako kdyby vnitřní napětí za každou cenu potřeboval ke své tvůrčí práci.
Neboť po celou dobu bylo nejhorší noční můrou jeho otce Eduarda, že by se Hermína vrátila na stáří do Kopřivnice…a tak Burianova matka dostala ve vilce samostatný malý pokoj v přízemí. Její staré hříchy, které si lze také přečíst ve stručné kronice života Burianova otce Eduarda „Běh života mého“ však nebyly v Praze ani zapomenuty, ani odpouštěny. Čas od času vypukaly zejména mezi Burianovou ženou a matkou hlasité hysterické hádky, které většinou končily tím, že Burian vzal na zahradě klacek a začal svoji matku honit kolem domu a řvál na ni „ty stará kurvo!“
Padesátá léta ubíhala ve znamení srpu a kladiva, prvomájových průvodů a oslav osvobození Československa sovětskou armádou, a také některých Burianových ilustrací sovětských a domácích autorů s vlasteneckou i prosovětskou tématikou. Přes nepřízeň komunistického režimu Zdeněk Burian získal v r. 1959 ocenění „nejkrásnější knižní ilustrace“ za výtvarný doprovod kolorovaných kreseb k biografii Jana Evangelisty Purkyně, českého génia devatenáctého století, básníka, filosofa, ale zejména lékaře a objevitele buňky jako základního stavebního kamene života a předchůdce Freudových a Jungových teoríí snu a dokonce prvního průkopníka animovaného filmu, použitého tehdy pro vědecké účely.
Po všechny měnící se režimy – demokratický, nacistický a komunistický – zde zůstával neutuchající zájem o minulost, o původ člověka jako živočišného druhu. Génius Zdeňka Buriana, jeho dar probudit v sobě kolektivní paměť lidstva a ukázat mu ze svého atelieru zrcadlo byl umocněn plodnou spoluprací s profesorem Augustou a dalšími vědci v oboru paleoantropologie.

 

6. ŠEDESÁTÁ LÉTA

Někdy od druhé poloviny padesátých let, na pozadí právě skončené korejské války, odhalení stalinských zločinů, maďarského povstání a začínající války ve Vietnamu se Burian postupně stával světovým paleoumělcem číslo jedna. Ve školách visely desítky kopií jeho obrazů a od počátku šedesátých let už socialistické státní nakladatelství Artia chrlilo statisíce prehistorických titulů s Burianovými obrazy typu Tiere Der Urzeit, The Age of Monsters, The Early Man, The Prehistoric Life on Earth, většinou velkých formátů a v opakovaných vydáních převážně pro země na západ od železné opony, platící „tvrdou měnou“.
Od roku přijetí socialistické ústavy v již Československé socialistické republice, od r. 1960 po celá šedesátá léta poněkud paradoxně o přízeň prozápadně orientovaného Zdeňka Buriana soutěží opět většina populárních časopisů a autorů. O deset let později je dílo Zdeňka Buriana dokonce uvedeno prestižním americkým vydavatelem The National Geographic Society v titulu Our Continent – přirodní historie USA. Jeho hvězda září i přes železnou oponu až za oceán po celá šedesátá i sedmdesátá léta s přesahem do dvacátého prvního století… Jméno Zdeňka Buriana je již stabilní „exportní obchodní značkou“ československého bolševika, podobně jako slavné české pivo Pilsner Urquel.
Burian se tak ocitá ve výkladní skříni „socialistického tábora“ jako strategický exportní artikl na kapitalistický Západ a zajišťuje bossům vládnoucí rudé šlechty stabilní renomé a miliony v tvrdé valutě, ačkoli on sám jako občan ČSSR nemá občanské právo na bankovní účet v tvrdé měně. Všechny ty již statisíce dolarů, marek, franků a liber, které vydělává v zahraničí, jsou konvertovány komunistickým režimem na bezcené české socialistické koruny (jak hlásá nápis na československé stokoruně: bankovky jsou kryté prací československého pracujícího lidu…) a ještě ve zlodějském kurzu. Je okrádán systémem, který ho nenávidí a potřebuje zároveň, ve kterém pokorně žije a pracuje. Nikdy nedostane dostatek odvahy, aby uprchl do svobodného světa jako mnoho ostatních, včetně jeho prvního osobního lékaře Dr. Šímy.
Naopak. Je zachycen filmaři socialistického televizního programu na své lesní chatě v Černošicích, jak řeže dřevo ruční pilou do svého krbu, bezelstně až vlastenecky se usmívá do kamery a jakoby na zakázku ÚV KSČ prohlašuje: „ Já zde mám všechno…!“ A není to jen za železnou oponou, ale bohužel již i za přímé sovětské okupace. Svým výrokem „já zde mám všechno“ jim bohužel potvrzuje, že za železnou oponou pod „ochranou“ okupačních tanků je ráj na zemi…ale pochopitelně nemyslí bodákový režim reálného socializmu chráněný sovětskými jadernými střelami – nýbrž chrám přírody s v é h o lesa.
V kruhu rodiny a blízkých přátel však znovu a znovu opakuje svoji nezapomenutelnou a nerealistickou větu: „já snad budu muset všechny ty komunisty postřílet…“ a jeho prvorozený vnuk Jiří, nadšený tou představou, každé odpoledne pilně pracuje v dědově atelieru na odblokování zalitého bubínku a hlavně jeho revolveru smith and wesson ráže 0.38 palce, který našel Burianův bratr Karel po ztroskotavší ruské ofenzívě první světové války na Slovensku. Burianovi revolver slouží po celou jeho kariéry jako model ke všem ilustracím hlavně k románům z Divokého Západu. Revolver byl pochopitelně zmrzačen Stb po Vítězném únoru 1948, kdy všechny zbraně musely být nahlášeny a znefunkčněny.

 

7. 1968: SOVĚTSKÁ INVAZE A OKUPACE

Šedesátá léta znamenala liberalizaci poměrů a otevření oken v železné oponě na kapitalistický Západ. Zdeněk Burian měl znovu příležitost ilustrovat západní autory, i když, bohužel, socialistická nakladatelství již neuměla nabídnout kvalitu prvorepublikového papíru a barev. Burian tomu musel přizpůsobit techniku, převážně „pérovek“ ale mohl tvořit nejen v rámci ČSSR, ale i pro zahraničí, zejména pro západoněmecký Bamberg, který nakladatelství Karl May Verlag bratří Schmidtů učinilo po včasném odchodu z východoněmeckého Radebeulu u Drážďan svým sídlem. Zdeněk Burian pro ně vytvoři řadu barevných obálek. Zdeněk Burian tak znovu, vedle dalších knižních titulů, mládežnických a populárně naučných časopisů a portrétů většinou olejem ilustruje znovu fikci Karla Maye z Divokého Západu pro obě strany železné opony. A od roku 1968 do roku 1971, kdy mu to opět zakázala pátá kolona sovětské okupační moci, kolaborující českoslovenští komunisté, vytvoří ještě nádhernou sérii osmdesáti kvašů, své fenomenální nenapodobitelné techniky romantického hyperrealizmu, k Tarzanovi Edgara R. Borroughse. Tarzan byl tak úspěšný, že celý konvolut nakonec koupí americká společnost ERB a stane se permanentní výstavou v Tarzanii - v muzeu E. R. Borroughse, autora Tarzana, v Los Angeles, Californii.
Ale rok 1968, tak jako před dvaceti a třiceti lety magických československých osmiček – jak jinak – skončí tragicky.

To mlhavé, ale nezvykle hlučné ráno dvacátého prvního srpna 1968 probudila Burianova žena své vnuky lakonickou větou, pronesenou dost nahlas: „Kluci vstávejte, Rusové nás přepadli“. A opravdu, ranní vzduch byl těžký kovem sovětské vojenské techniky. Letadla Antonov ovládala oblohu a malá země se musela znovu skrčit pod botou okupanta: půlmilionová soldateska Varšavské smlouvy a půl milionu samopalů kalašnikov napochodovalo do poslední spřátelené neobsazené země. Někdy před polednem se pomalu přirachotil sovětský tank i do rezidenční čtvrti, kde stála vilka a ateliér Zdeňka Buriana jako kdyby si Rusové, svým způsobem, chtěli přijít k Mistrovi pro autogram. Ale on tam nebyl!
Jako každý nadcházející podzim pobýval dobře ukryt pod korunami borovic a smrků ve svém černošickém azylu lesní rokle asi dvacet pět kilometrů od hlavního města. Miloval měnící se barvy podzimu, které ho fascinovaly a inspirovaly. Ale vyvstala otázka, jak ho dostat zpět do – nyní již stoprocentně sovětské – civilizace. Burianovy dva řidičí, panové Ohanka a Havránek, neoperovali. Neexistoval způsob, jak přejet mosty přes Vltavu, strategicky obsazené sovětskou těžkou vojenskou technikou. Na nic se nedalo spolehnout, jen na občasnou smrt či zranění způsobené nervózní salvou ze samopalu kalašnikov a dlouhé fronty před samoobsluhami. Ale Čechoslováci kladli pasívní rezistenci, odstraňovali cedule s názvy ulic a dopravní ukazatele, aby okupanty alespoň zpomalili a dezorientovali. Houkali sirény a ozývali se klaksony autobusů i aut a civilisté přesvědčovali okupační vojáky perfektní ruštinou, povinnou v československých školách, že zde není „kontrarevoluce“…děti rozdávali letáky „Ivan go home“ a „chceme neutralitu“ a sdělovací prostředky v ilegalitě budou ještě chvíli svobodné.
Během následujího dne sousedé informovalil Mistra Buriana o ruské invazi a tak vyrazil na Prahu. Vyšel napřed prudký kopec lesní cestou na vrážskou rovinu a dolů k Berounce, k vlaku. U smíchovského nádraží přestoupil na tramvaj. Tramvaj přijela v pořádku, ale zakrátko sovětský transportér nečekaně odbočil doleva do kolejí a tramvaj musela prudce zabrzdit a lidé stojící před Burianem se opřeli do jeho levé ruky, která svírala držadlo, protože stál. Ramenní kloub nevydržel nápor takové váhy a vykloubil se. Cesta domů vedla přes nemocnici, kde to chvíli trvalo, protože lékaři ošetřovali civilisty zraněné střelbou z kalašnikovů…
Nehoda v tramvaji mu tak částečně zkomplikovala stáří. Již nikdy si pak nedokázal pravou rukou obléci kabát, ale naštěstí s ní mohl dál malovat…
Rusové nemohli nic změnit na tom, že o Burianovi už věděl celý svět a měl v Praze značně nezávislé postavení. Konečně stabilní umělecký úspěch, světový ohlas a relativní bohatství:
stal se jedním z nemnoha milionářů v socialistickém táboře, měl vlastně dva domy, dvě zahrady, dva řidiče a tři psy, kouřil západní cigarety značky „HB“, pil pravou skotskou a značkové červené vino a všechno se zdálo fungovat.
Ale další rány osudu vedoucí k ponurému konci Burianova bájného impéria už čekaly za dveřmi…

8. PRVNÍ TUNEL
(ke krádeži Zdeňka Buriana…“velkým mystifikátorem“)

Americký malíř Roy G. Krenkel řekne o čtyři roky později v roce 1972 o Burianovi, když si prohlédl jeho ilustrace k mayovkám, konkrétně k Old Surehandovi: "Nad Old Surehandem jsem se smál! Smál jsem se, když jsem si uvědomil, jak Burian v srdci Evropy zase jednou pobil americké umělce žijící na Dalekém Západě na jejich vlastním poli. Měli jsme pár malířů Západu, kteří s v tom vyznali. Charles Russela, Remingtona a něco málo skoro stejně dobrých. Všichni jsou mrtví. Nemůžu si vzpomenout na žádného žijícího, který by se kvalitou práce vyrovnal těmhle dvěma dílům Surehanda."
Zdeněk Burian ale vždy trpěl, že neměl syna. A jeho vztah se jeho jedinou dcerou Evou byl stejně složitý a napjatý jako jeho vztah s jeho putamadre Hermínou, protože Eva byla tak trochu po své babičce. Burian pravidelně utápěl svůj smutek a svoji bezmocnost ovlivnit tyto členy rodiny v alkoholu. Víceméně každý večer, při čtení tiskových podkladů pro ilustrace a promýšlení nových obrazů.
A jednoho dne se objevil v atelieru mladý chlapec jménem Petr Sadecký. Tak jako statisíce dalších obdivovatelů Burianova díla přišel vzdát stárnoucímu umělci hold…s takovou výmluvností, že Burian si ho záhy oblíbil. Do té míry, že Petrovy návštěvy v atelieru se stanou pravidelnými po mnoho přístích let.
Petr se stal téměř členem Buranovy rodiny. Hoch byl inteligentní a zvídavý a na svůj věk velmi vzdělaný, jak se později ukázalo, hlavně v sovětské kinematografii. Do té míry, že byl za pár let přijat na pražskou filmovou akademii v sedmnácit letech. Již během svých studií se stal agentem Stb pod krycím jménem Otakar Batlička a tak dostal licenci cestovat pravidelně na kapitalistický Západ…aby se vzdělával a přinášel informace o světě a lidech za oponou. Během svých mnoha návštěv svobodného světa získal také velmi dobrou představu o fungování tržní ekonomiky zejména v oblasti západních kulturních mechanizmů. Hoch byl natolik přemýšlivý, že postupně vymyslel ďábelský plán.
V roce 1965 přesvědčil Zdeňka Buriana, aby pro něho – jako autora - ilustroval bombastický komiksový seriál s příslibem lukrativního ohodnocení v tvrdé měně. Hlavní hrdinkou měla být bojovná sexbomba, tak trochu anarchistická revolucionářka ve stylu blond sestry Che Guevary, bojující proti civilizaci v exotických částech světa a operující pod jménem „Amazona“. Sadecký si získal natolik důvěru Buriana, že mu dovolil koncentrovat jeho originály v Sadeckého bytě, kde, jak se později zjistilo, Sadecký rovněž hromadil práce dalšího českého umělce podobného zaměřenení jako Burian, Bohumila „Bimbo“ Konečného. Zdeněk Burian viděl v Petru Sadeckém ideálního syna a manžela pro svoji rozvedenou dceru Evu, která byla nicméně velmi problematickým nevyrovnaným rodinným elementem a dokonce znala Sadeckého plán.
Dva roky nato, pátého ledna 1967 se Petr k velkému překvapení všech nevrátil do Prahy z jedné ze svých cest na Západ. V témže roce, kdy Rusové prodali Che Guevaru Američanům, kteří ho však nakonec ani nestačili vyslechnout, protože ho Bolivijci popravili. Svět slyšel na příběhy velkých revolucionářů.
Sadecký se rozhodl emigrovat za humna, do Západního Německa. Pro Zdenka Buriana to byl velký šok a zklamání, ale navíc začal postupně zjišťovat, že ho Sadecký nejenom získal pro svoji myšlenku „největšího comicsu všech dob“, ale že mu z archívu atelieru se Sadeckým zmizely i stovky Burianových v té době již legendárních originálů, převážně kvašů. Sadecký je postupně kradl a vynášel v pracovní diplomatce i na těle pod šaty. Kradl důkladně. Burianovy originály postupně vyvážel do země zaslíbené – do Německa. V této kolosální kriminální aktivitě, krátce nato zdokumentováné i Interpolem, Petra Sadeckého dle slov jeho tehdejšího přítele Jaroslava Čvančary podporovala Burianova jediná dcera Eva, která ho při této přiležitosti minimálně jednou doprovázela do Vídně. Vídeň však nebyl cílovou destinací. Sadecký zamířil rovnou do Karl May Verlag do německého Bambergu. Záhy prodal většinu nakradených Burianových originálů bratřím Schmidtům pod falešným jménem „Roy Paul Drake“. Všechny ukradené originály byly opatřené razítkem fiktivního autora tohoto jména, i když Schmidtům muselo být z dřívější spolupráce s Burianem absolutně jasné, čí jsou ve skutečnosti umělecká díla, která Sadecký vydával za svá. Sadecký udělal tak „silný dojem“, že dostal místo správce archívu nakladatelství a Karl May Verlag mezitím dělal slušný business s nakradenými originály, aniž by platilo jakýkoli copyright. Burian byl v malé zemi za železnou oponou okupované sovětskou armádou bezmocný.
Ale to byl teprve začátek mnohem hlučnějšího třesku, který měl velmi brzy přitáhnout pozornost médií na obou stranách železné opony.

Petr Sadecký, patrně největší český mystifikátor všech dob se již nikdy do Československa nepodívá, a to ani po Sametové revoluci 1989. Zemře v západoněmeckém Göttingenu po mrtvici v místním pekařství s nádory v mozku roku 1991. Do své smrti v göttingenském bäckerei, však pod různými dalšími pseudonymy ještě vyláká od Zdeňka Buriana několik dalších obrazů „na zakázku“…!
Koncem šedesátých let se však zdál být spíše nesmrtelným a nezranitelným, ač ve své vlasti zranil kdekoho. V Německu má v té době několik konspiračních bytů a falešných novinářských průkazů...
Sadecký brzy pochopil, že na to, aby se mu s jeho komiksovou ideou podařil uprostřed studené války opravdový boom, musí postava Amazony dostat silný a atraktivní politický podtext. A tak dlouho neváhal a přimaloval na čelo Amazony rudou pěticípou hvězdu rudoarmějky a změnil její jméno na Oktobriana - dcery Velké říjnové socialistické revoluce. Začal příběh Oktobriany, která v novém pojetí původního komiksu o Amazoně bojuje proti současným vládcům Kremlu za skutečné ideály komunizmu!
Sadecký přidal fantastickou legendu o produktu podzemního sovětského disidentského hnutí nazývajícho se „Progresívní politická pornografie“ a začal „svůj produkt“ uvádět na trh. A Západ této píčovině nadšeně aplaudoval a…platil, neboť konečně uslyšel, co slyšet chtěl. Sovětská invaze do Československa byla stále ještě velmi živé téma.
První nakladatel, který vydal Sadeckého fantasmagorickou kompilaci s překreslenými originály Zdeňka Buriana pod titulkem „Oktobriana a ruské podzemí“ byl Tom Stacey v Londýně v roce 1971 a v témže roce následovalo ještě americké vydání. Zapadoněmecká publikace Oktobriany přišla na řadu v roce 1972. Polonahá, otužilá animalistická ruská revolucionářka z Prahy začala postupně žít svým vlastním životem, zatímco Sadecký byl zatčen na útěku ve Francii, kde předstíral únost československou rozvědkou. Česká mystifikace se stala na Západ od Aše sexuálním kultem a dokonce středobodem pozornosti některých britských pop superstars! Pop-punkový zpěvák Billy Idol si ji nechal vytetovat na předloktí a David Bowie o Oktobrianě chtěl natočit film v hlavní roli s Amandou Lear. Britský komiksový autor přemístil postavu Oktobriany do svého kultovního komiksu Dobrodružství Luthera Arkwrighta…
Petr Sadecký byl prvním, kdo ukradl génia Zdeňka Buriana. A ukázal cestu těm ostatním, kteří přisli po něm.

Mezitím na druhé straně železné opony, v nedávno přepadeném a okupovaném Československu probíhal nástup „normalizace“. Reálně socialistický výraz jakoby ze slovníku Orwellova „newspeaku“, normalizace jako opak ne-normálního, tedy nočního přepadu a následné vojenské okupace mírumilovné země armádami členských států Varšavského paktu pod vedením Sovětského svazu. Významným pilířem „normalizace“ byla v duchu Orwellova newspeaku přepólováná verze reality. Z invaze se pod Husákovým pendrekem stala „bratrská pomoc“ a začalo masívní propouštění a perzekuce nesouhlasící značné části československé inteligence. Už v roce 1971 bylo také zastaveno časopisecké vydávání Burianových kvašů k Tarzanovi.
Během roku 1972 se Oktobriana německým vydáním v sousedním Západním Německu přiblížila do těsné blízkosti hranic okupovaného Československa. Sdělovací prostředky zintezivněly svoji antikampaň. Především týdeník Svět socializmu a ústřední tiskový orgán KSČ deník Rudé Právo a nakonec, devátého března 1972 uvedl major Stb Kühnel svoji show - pořad „Skandál s Amazonou“, ve kterém Zdeněk Burian (a jeho kolega Bohumil Konečný) vysvětlovali…a veřejně se distancovali od „Oktobriany“. Zdeněk Burian tak učinil vcelku důstojně a nemusel ani příliš lhát: jeho role vlastně skončila u Amazony…
Měl štěstí, protože Brežněvův neostalinizmus sice zachvátil střední Evropu, ale Burianův význam pro světové renomé ČSSR i vysoké státní příjmy z jeho do více než dvaceti jazyků světa přeložených paleoknih (jen Artia jich vydá přes dva miliony) mu zachránilo krk. V polovině roku 1972 již mohl víceméně klidně pokračovat v práci.
Nicméně podlá zrada Sadeckého zanechala v jeho duši hlubokou jizvu a Burianova každodenní spotřeba alkoholu se úměrně beznaději ještě zvýšila a Burian se postupně více a více propadal do paranoidních bionegativních suterénů svého génia. Nemohl spát. V jeho hlavě byla většina světové dobrodružné literatury a celé anorganické a organické evoluční drama Země, ale sám jeho tvůrce nechápal důvod své existence a opilý v noci deklamoval: „Kurevská Kopřivnice, proč jsi mne zrodila…?!?“
Burianova rodina si musela zvykat, že jiné to už nebude a musela přijmout tyto šílené a bizarní komentáře vzteklé beznaděje jako normální. Už je nebylo ani možné brát s humorem. V soukromí, nejčastěji pod vlivem alkoholu nebraly konce. Dávno před tím, než se svět dozvěděl, co je to Al-Kaída a Islámský stát, Zdeněk Burian po další probdělé noci prohlásil koncem sedmdesátých let u snídaně: „Zase jsem nemohl spát, protože na mě celou noc mířil nějaký Arab“.
Burianův více než tři desetiletí věrný spolupracovník a rodinný přítel, profesor Josef Augusta, který získal Zdeňka Buraina pro rekonstrukční práce na evoluci života na Zemi, zemřel v roce 1968. V sedmdesátých letech stála po boku Buriana nad genezí rekonstrukčních obrazů a ilustrací převážnou měrou další kapacita, profesor Zdeněk V. Špinar, ale Burian stihl spolupracovat i s profesorem Josefem Wolfem a dalšími vědci a světlo světa spatřili další dvě megapaleobible sedmdesátých let: Wolfův Úsvit člověka a Špinarova Velká kniha o pravěku, britským nakladatelstvím Thames and Hudson později vydaná pod titulem Life Before Man, která dobývala světová knihkupectví ještě ve dvacátém prvním století…

9. DRUHÝ TUNEL
(ke krádeži Zdeňka Buriana…Šmírovskými a Mrazíkovými)

Tichá voda břehy mele. Člověk by si řekl, že podlé vykradení Burianova archívu a mystifikace Sadeckého by na jeden lidský život bylo víc než dost. Ale ne na život umělce, který upadl na pražském chodníku v necelých šestnácti letech hlady, zvedl se a v témže roce ilustroval svoji první knihu.
Snad každý byl v sedmdesátých a osmdesátých letech zvyklý lhát a většina lidí žila v Československé socialistické republice dva životy. Jeden, život oficiálního kejvala ve škole a v práci se směšnými komunistickými hesly nad hlavou typu „sláva komunizmu“, se Sovětským svazem na věčné časy“ či „v jednotě a přátelství socialistických zemí je naše síla“ a druhý doma, na chalupě, v soukromí, kde většina lidí zesměšňovala a nenáviděla systém, ačkoli otevřených disidentů bylo velmi málo. A Zdeněk Burian, ač celý život v kruhu rodinném antikomunista, nebyl mezi nimi. Na rozdíl od svého někdejšího zetě, předního českého novináře a otce jeho vnuků Jiřího Hochmana. Ten po návratu z německého koncentráku a krátkém tlumočení pro americkou armádu ve Františkových Lázních a následné raketové kariéře v Československé lidové armádě (nejmladší major v ČSSR), i na hvězdném nebi čs. komunistické žurnalistiky (zástupce vedoucího zahraniční rubriky Rudého Práva), příjal aktivní účast v Pražském jaru a po sovětské invazi a Husákově převzetí moci byl vyloučen z KSČ, půl roku vězněn a v roce 1975 zbaven československého státního občanství a vyhoštěn ze země. Nakonec zemřel jako americký občan…jako důchodce na Floridě se rád účastnil pohřbů svých amerických generačních souputníků, bývalých vojáků, veteránů Korejské a Vietnamské války, při kterých s nimi střílel čestné salvy nad rakvemi zesnulých. Zatímco oni bojovali proti komunizmu v Asii, on psal své komunistické komentáře do Rudého Práva...Pantha rei, stal se Američanem, protože Amerika byla prostě svobodná, velkorysá a otevřená všem. Ale zemřel jako (Americký) levičák s velkou fotografií Che Guevary na zdi jídelny svého domu v Palm Coast na Floridě. Che Guevaru vyfotil sám během interview s „El Che“ v Havaně v roce 1960.
Jiří Hochman se do Čech vrátil ještě po Sametové revoluci, aby stihl napsat životopis Alexandra Dubčeka těsně před tím, než Dubček zahynul při autonehodě.

Část Prahy, ve které Burianovi bydleli, se tehdy přezdívalo „rudé Podolí“ – zjevně pro množství komunistů v této části města. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Burianův soused z ulice o něm zmínil známému, jistému úředníkovi Josefu Šmírovském ze Strašnic. Ten tichý člověk přišel a koupil jeden z Burianových volných obrazů a pak další. Později s sebou přivedl svého stejně tichého syna Milana, také velkého obdivovatele Mistrova umění. Milan se živil jako řidič dodávky avia nějaké socialistické organizace a tak trochu jako všeuměl, který v mládí i boxoval.
V těch temných časech reálného socializmu měla většina lidí malou motivaci se o něco snažit, pracovní morálka byla nízká a předměty a zařízení běžné potřeby byly k dostání jen nárazově, podobně jako jižní ovoce, banány a pomeranče. Komunisté dokonce vyvinuli zvláštní obchodní řetězec Tuzex, kde mohli českoslovenští občané, kteří na Západě vydělávali v tvrdé měně, nakupovat jen kvalitní západní zboží. Vtip byl v tom, že nikoli za tvrdou západní měnu. Komunistický systém vytvoříl navíc speciální papírové poukazy, nazývané „bony“. Marxisticko-lenininská zlodějna a segregace požehnaná sovětskými tanky...
A komunistické úřady se znovu, tak jako v padesátých letech, pokusily odebrat Burianovi jeho chatu obklopenou bezmála půlhektarovým lesem. Byl to Burianův genius loci a přírodní azyl, kde nabíral sil i inspirace a kde také vytvořil řadu studií i hotových děl. A náhle, jako deus ex machina tentýž Šmírovský nabídne pomoc. A rychle a vskutku zázračně uspěje u komunistických úřadů: zbaví Zdeňka Buriana bolševického bezpráví, Burian zůstal nadále majitelem…
Ale Šmírovskému už najednou nebyly dost nezdaněné peníze jako odměna. Začal Zdeňka Buriana lstivě vydírat a žádal o originály obrazů a ilustrací! Záhy to nebyly stovky, jako v případě „amatérského zloděje“ Sadeckého, ale během sedmdesátých let již tisíce! Šmírovští přesvědčili stárnoucího umělce, zmítaného svými alkoholovými běsy o své „nepostradatelnosti“…a vyměňovali tak umělecká díla v hodnotě milionů za běžné údržbářské práce. Byla to doba, „kdy se i svatí váleli v popelnicích“…a tito lstivý gangsteři věděli, jak zneužít Burianovy naivity, zdravotního stavu stravovaného démonem alkoholu a komunistického marastu ve svůj prospěch. Zdeněk Burian, světově uznávaný umělec, žil naneštěstí na nesprávné straně železné opony. Jeho dva domky potřebovaly údržbu a bylo třeba opravit plot lesního pozemku…a také střechu. Smůla, v komunistické bažině nebyl nikdo jiný blíže, než všeuměl Milan Šmírovský. A Burian v něm tak trochu viděl syna, tak jako před lety v Sadeckém…
Nebylo noci bez intoxikace alkoholem v Mistrově ložnici a Burian se stával paranoidním a jeho umělecký zenit se koncem sedmdesátých let měnil. „Když chceš namalovat útočícího býka, musíš se stát tím býkem!“, citoval jiného umělce jednou ve dne, po odpoledním spánku, kdy ho tíže života a pavučina v rohu atelieru pohupující se v průvanu ukolébala k spánku. V noci pak ale pod vlivem alkoholu vykřikoval základní filosofickou otázku člověka: „Kurevská Kopřivnice, proč jsi mne zrodila…?“ Ale ve spíži bylo stále dost whisky a dost vína… Pro rodinu, manželku, dceru a vnuky mělo to nejhorší ještě přijít. Poslední roky svého života začínal mít potíže se sluchem a stal se paranoidním, fixovaný na svoje potomstvo jako na svoje nejhorší nepřátele…
Jednoho odpoledne v r. 1977 krátce po zveřejnění Charty 77 na Západě vařil Burian pro celou rodinu tradičně vodu na odpolední kávu v kuchyni prvního patra vilky. Starý kávovar plný vařící vody pískal a řeč šla o jídle k svačině. Pojednou se těžce posadil na kuchyňský divan a ukázal ukazováčkem žlutým od nikotinu na své vnuky, sedící naproti němu na židlích a řekl svým klidným a rozhodným barytonem své ženě u plotny, rok před její smrtí:
„Vidíš Evžo…to jsou naši úhlavní nepřátelé!“ Věta jakoby vytržená z Karl Mayova Vinnetoua, kterou stejně přesvědčivě pronesl nepřítel Apačů, náčelník Kiowů Tangua těsně

před tím, než vykopal válečnou sekyru…
Jeho žena Františka ztuhla a začala plakat. Byla ještě silná, ale již vyčerpaná po rocích marné snahy udržet rodinu a Burianovy excesy v mezích normálnosti. Nechtěla tento svět opustit bez požehnání vnukům. Ale její ošklivý anděl smrti již mával špinavými křídly. Jeho jméno bylo Ruslana Mrazíková.
Burian měl před svou smrtí ještě světlou chvilku, kdy požádal Šmírovské o navrácení kompletních ilustračních celků, které „Mistrovi prozatímně opatrovali“ ve své vile ve Strašnicích. Odpovědí Šmírovského byla žaloba na Zdeňka Buriana, kterou ukončila až Burianova smrt.

Nebyli to jen Šmírovští. Bohužel, druhý bezohledný tunelářský tým Burianova rodinného archívu přišel přímo z Národního muzea. Téhož roku, 1978, vyšla nová kniha s titulkem „Jak vznikla holá opice“, autorů docenta Vítězslava Mrazíka a Zdeňka Buriana.
Docent Vítězslav Mrazík byl posledním – a pro tunel Burianova rodinného archívu fatálním – významným vědcem, který se Zdeňkem Burianem za jeho života spolupracoval. Mrazík byl vědec i zručný kreslíř svých knih. Popsal spolu s jiným zahraničním vědcem poddruh orangutana a spolu s jiným západoevropským vědcem také slepou větev hominoidů, homo gigantus. Jeho nejlepším přínosem pro starého Mistra bylo, že mu občas vyléval v nestřeženém okamžiku whisky a víno do záchodu. Také začal katalogizovat enormní Burianovo dílo. Počet Burianových prací do té doby čítal více než patnáct tisíc originálů, Mistr ilustroval přes pět set knih, zhruba stejný počet časopiseckých povídek a vytvořil více než šest set knižních obálek! Jen počet knih s Burianovými ilustracemi vydanými nakladatelstvím Artia převážně pro kapitalistický Západ dosáhl dvou miliónů!!! Burianovy originály bylo již možné najít po celém světě.
Mrazíkův nejhorší přínos Zdeňku Burianovi spočíval v uvedení jeho – dle hodnocení advokáta, který později Burianově dceři vysoudil zpět od Mrazíkových některé originály – bezohledné, chamtivé a úlisné ženy Ruslany do Mistrova atelieru na konci sedmdesátých let. Cherche la femme…
Burianova žena měla v té době třiasedmdesát let. Františka mu garantovala klidný a bezstarostný život, neboť po šest desetiletí po jeho boku organizovala základní potřeby Burianovy domácnosti a s celým týmem pomocníků ji udržovala i v reálném socializmu perfektně funkční. Invaze a stále častější přítomnost Mrazíkové v atelieru ji deprimovala a vzbuzovala v ní také noční stihomam. Slyšela hlasy ze střechy, kvůli kterým Burian nechal uříznout žebřík za domem, vedoucí na střechu. Vstup na ní byl tak nyní jen přes balkon a střechu atelieru.
Mrazíkova žena se postupně stala Mistrovou „tajemnicí“ po poslední dva roky jeho života. A byla velmi výkonná. S tichým souhlasem svého manžela způsobila Burianově rodině mnohamilionovou zrátu na autorských právech v Japonsku a neoprávněně si přivlastnila řadu Burianových originálů.
Jak Mrazíkovi, tak Šmírovští postupně přesvědčili snadno ovlivnitelného umírajícího Buriana, aby u nich uložil další a další originální díla. Sadecký se ve srovnání s kombajnem Mrazíkových a Šmírovských jevil býti jen neškodným amatérem…
Pětasedmdesátiletý Burian již konecem sedmdesátých let ztrácel přehled o „depozitu a výpůjčkách“ svých tisíců originálů u obou rodin.
Jeho vlastní odina žila v úzkosti, zoufalství a bezmoci. Jeho stará žena již jen přežívala v patře, opírajíc se při chůzi o hůl a sestup po schodech dolů do atelieru se pro ní stával prakticky nedostupný. Rodinný lékař, vedoucí internista blízké kliniky MUDr. Ivan Žabinec, mezi jehož prominentní klienty patřili i soudruzi z vedení MNV úzkostlivě dbal na to, aby Burian nebyl psychiatricky léčen a mohl dále komunistickému režimu vydělávat valuty…
V této příznivé konstelaci si supi v naprostém klidu postupně dělili kořist. Jen čas od času to mezi nimi zajiskřilo, až posléze do konce roku 1980 bylo mezi Mrazíkovými a Šmírovskými dosaženo finální dohody o dělení lukrativní kořisti: Mrazíkovi si nárokovali celou prehistorickou rekonstrukční část díla a Šmírovští kompletní ilustrační celky k dobrodružné literatuře. Jakoby Burianova rodina neexistovala…

Burianova žena Františka umírá osmnáctého října 1979. Její skon oznamoval blížící se
vyvrcholení tragedie Burianovy rodiny a zcela bezprecedentní, neuvěřitelný a t o t á l n í h o l o c a u s t rodinného archívu vytvářeného šedesát let a obsahujícího tisíce originálních děl Mistra Zdeňka Buriana.

10. TŘETÍ TUNEL
(ke krádeži Zdeňka Buriana…Stb a Jakuzzou v Japonsku)

Kdyby někdo v Praze na prahu osmdesátých let při popíjení plzeňského piva a kouření tvrdých spart v centru u výčepu restaurace U Jelínků řekl, že „mezi dinosaury Zdeňka Buriana, komunistickou Stb a Jakuzzou teď probíhá v Japonsku gigantický business“, všichni přítomní štamgasti by se mu vysmáli a poslali by ho na záchytku.
Ale…již brzy po pohřbu paní Burianové uváděla Ruslana Mrazíkova, nyní všemocná „tajemnice“ Mistra Zdeňka Buriana, nerušená paní Burianovou, návštěvníky ze Země vycházejícího slunce do Burianova atelieru. A byla to opravdu velká paráda: obchodní úsměvy, podávání rukou, úklony, blesky japonských sofistikovaných aparátu, světla a kamery. Jen suši dosud za železnou oponou scházelo. A také v Burianově ateliéru a archívu již nezbývalo mnoho originálů…ale úsměvná a úslužná paní Mrazíková na rozdíl od zmateného Mistra dobře znala místo jejich uložení. A také měla plán. A také byla na stole dohoda mezi agenty Stb pracujícími ve vysoce senzitivním státním podniku Artcentrum, reprezentujícím Československé umělce včetně Zdeňka Buriana v zahraničí a jejich japonskými kolegy. A obě strany, na rozdíl od Zdeňka Buriana, znaly jméno hry: peníze.
Japonci se svými českými (i americkými) kolegy se chystali uvést zázračného kopřivnického chlapce v Tokiu. Připravili supermegashow s mimořádně zvětšenými Burianovými paleoreprodukcemi na ploše poloviny fotbalového hřiště v zábavním parku Seibuen, vlastněném společností Seibu v Tokorozawa City u Tokia. Československým organizátorem se stal tým „scars“ Artcentra pod vedením soudruha profesora ing. Jaroslava Friče.
Vstupné bylo pět dolarů a návštěvnost: jeden milion lidí měsíčně!
Pátého března 1980 zahájil největší zaoceánskou i světovou prezentaci díla Mistra Zdeňka Buriana československý velvyslanec v Japonsku soudruh Houšek. Podívaná byla tak úspěšná, že bude trvat až do listopadu 1990!!! Rok po vítězné československé Sametové revoluci 1989, která svrhla čtyřicetiletou komunistickou diktaturu v Československu.
Při vědomí vstupních ekonomických dat není těžké vypočítat zisk v Tokorozawě. Obrat japonské Burianovy supermegashow byl mezi čtyřmy sty a šesti sty miliony amerických dolarů…a Zdeněk Burian superstar této velkolepé podívané. Na logickou otázku, jakou výši autorského honoráře dostal od československé vlády (té komunistické i té demokratické) za více než deset a půl roku mimořádně úspěšné reprezentace své země, odpověď zní: ani korunu. Český stát dodnes nic nezaplatil.
Který český umělec pracoval pro tuto zemi jako galejník deset a půl roku nedobrovolně zadarmo? Zdeněk Burian. Nabízí se citace čl. 23, b. 3 z Všeobecné deklarace lidských práv: „Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu…“
Ale ekonom soudruh Lubomír Štrougal, předseda vlády Československé socialistické republiky, poslal Zdeňku Burianovi vřelou zdravici!
Co na to Mistrova „tajemnice“ Ruslana Mrazíková? Burian pomalu umíral a ona a Šmírovští už měli drtivou většinu Burianova díla doma…až jednou klekne komunistický režim, bude to báječné přilepšení pro děti…
Arizace Burianova intelektuálního majetku snad nebyla až tak velkým překvapením od komunistických zlodějů. Morální problém dnešního Českého státu vůči Zdeňku Burianovi a jeho dědicům? - Samozřejmě za nezaplacená autorská práva za japonskou supermegashow. Spočívá ve skutečnosti, že přesáhla o jeden kalendářní rok Sametovou revoluci v listopadu 1989, neboť trvala do listopadu 1990!

A tak, kdyby se někdo ptal, kde ta malá země, kde se něco takového mohlo stát, leží, dalo by se říci, že asi někde mezi Třetí Říší a Chanátem Zlatá Horda.
ČSSR ocenila starobní penzi svého světového umělce na částku 1.228 korun, asi 45,50 Eur. Mistr Zdeněk Burian zemřel při práci na obrazech pro státní zakázku VČ ZOO Safari ing. Wagnera prvního července 1981. Několik let po jeho smrti umírá i jeho osobní lékař, vedoucí internista Prahy 4 MUDr. Ivan Žabinec a samotné obskurní okolnosti Burianovy smrti zůstávají obestřeny tajemstvím.

 

EPILOG

Po smrti Zdeńka Buriana se jeho jediné dceři Evě podařilo soudní cestou dosáhnout navrácení části otcových obrazů od jeho „tajemnice“ Ruslany Mrazíkové, respektivě od manželů Mrazíkových.
Šmerhovští s pomocí právníka, který původně zastupoval Evu Burianovou-Hochmanovou, svou kořist nevrátili.
Vědělo se, že Američané s Japonci koncem osmdesátých let dali Burianovy dinosaury z japonské supermegashow do pohybu a dva roky po jejím skončení se v kinech objevil Spielbergův kasovní trhák Jurský Park. Sám Steven Spielberg prohlásil: „Nebýt Zdeňka Buriana, nikdy bych nedostal nápad natočit Jurský Park“…
Zdeněk Burian nezemřel úplně chudý jako pražany milovaný Wolfgang Amadeus Mozart, zato jako totálně ukradený génius. Jeho příběh se podobá jednomu slavnému Rusovi, Michailovi Timofejevičovi Kalašnikovi, tvůrci legendární útočné pušky AK-47, kterému také nikdy nezaplatili za prodej milionů samopalů nesoucích jeho jméno. Podstatný rozdíl je jen v tom, že Burian žil v srdci Evropy a že jeho dílo nikoho nezabylo.
Tragedie bionegativního zatížení Burianovy rodiny byla završena v r. 1990, kdy jeho dcera Eva v roce ukončení japonského copyrightového megatunelu Burianova díla „prodala“ Burianovu vilu s dvojgaráží, terasovou zahradou a atelierem deset minut od stanice metra Pankrác za pětset tísc korun a dva malé panelákové byty, tedy asi za necelou čtvrtinu její skutečné ceny. Našel se kupec. Jistý výtvarný redaktor jednoho pražského nakladatelství, kterého Burianův vnuk Jiří potkával během jednání o vydání titulů s dědečkovými ilustracemi.
Eva Burianová byla pacientkou psychiatra MUDr. Petra Příhody, pozdějšího mluvčího premiéra československé porevoluční demokratické vlády Petra Pitharta.

 

Zdroje: media, muzea, sběratelé, rodina